Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
AMARANTHE zažili raketový nástup a obě jejich předchozí alba se těšila nemalé pozornosti. Kapele, která vzešla z metalového podhoubí, se podařil značný komerční úspěch v relativně krátkém čase. To je ve „stahovací“ době o to obdivuhodnější. Jestli to vypovídá o kvalitě hudby nebo jde o vyplnění prázdného prostoru na hudební scéně, je již věc jiná. Vzbudili emoce, pozitivní i negativní – což je jedno, reklama se počítá obojí. Se třetí deskou by možná bylo na místě se věnovat budování reputace, více se vyprofilovat nebo se posunout trochu jiným směrem. Přístup, který kapela zvolila, tj. vydat novou desku v co nejkratší době, je poněkud nešťastný. Je zřejmé, že pouhý rok na přípravu nového alba (který z velké části trávila na turné) je málo. Deska, ač po technické a zvukové stránce je naprosto v pořádku, takřka postrádá zajímavé okamžiky, které až dosud nechyběly.
Je patrno, že se AMARANTHE snažili zhutnit svou metalovou složku. Úvodní „Dynamite“ nebo klipová „Drop Dead Cynical“ jsou toho příkladem, když se pouští do syntézy elektroniky a těžkých riffů. Byl-li by to nový směr, kterým se kapela chce vydat, bylo by to nakonec v pořádku. Od líbivých tanečních písniček se přesunout k tvrdším výrazovým prostředkům. Jenže tento nástup jim nevydrží a už číslo tři ukazuje, že hudební nápady se rodily obtížně.
Nováček v sestavě Henrik Englund je svým hlasovým projevem velmi blízký svému předchůdci a tak i extrémní vokály zní velmi podobně. Avšak tři hlasy jsou na tohle album příliš. Jake E, paradoxně jeden z původní dvojice hybatelů tohoto projektu, se sám odsouvá na vedlejší kolej a bere na sebe roli doprovodných zpěvů. Ostatně již první singl „Drop Dead Cynical“ ukazuje, že by si Elize vystačila s pouhým sekundováním Henrikovým (který by zasloužil trochu vytáhnout do popředí). Elize celé album strhává zcela na sebe, nic proti, má skvělý hlas, ale kouzlo první desky bylo především v postupné gradaci a vzájemném kontrastu. „Massive Addictive“ je hlavně o hlase Elize.
První půle alba je ještě v pořádku a několik skladeb zaujme zajímavým motivem. Kupříkladu „Digital World“ jsou (v diskografii ne poprvé) slušným odkazem na experimentální období THEATRE OF TRAGEDY, a to až natolik, že se Henrik snaží svým frázováním a elektronicky zkresleným hlasem napodobit Raymonda.
Druhá polovina aktuální písňové kompilace je již zoufale bezzubá. Jedinou výjimku nacházím ve „Skyline“. Má podařenou melodii, ale v podstatě je to skladba s jasnou citací minulých počinů. Celkově vzato je materiál na aktuálním albu dost nekonzistentní. Deska začíná nadějně v podobě podařeného spojení hutných riffů a elektroniky, jenže tím zajímavost novinky končí. Dvě tři chytlavé skladby jako by z minulých desek vypadly, jsou ještě v pořádku, ale zbytek je nezáživná vata. A to nezmiňuji naprosto otravné, ploché a obsahově prázdné balady.
A na závěr? Na závěr nic, ono i to album vyšumí tak nějak do ztracena...
Hudba v podání AMARANTHE jsou de facto taneční hity v metalovém kabátě. Přidaná umělecká hodnota tam, předpokládám, ani zamýšlena nebyla. Je to zábavné, chytlavé, je to sezónní záležitost. Na „Massive Addictive“ je patrné, že nové album vznikalo v časovém presu. Absenci nových nápadů maskují studiovou úpravou, ale je to průhledné a pár poslechů stačí k plné sytosti.
1. Dynamite
2. Drop Dead Cynical
3. Trinity
4. Massive Addictive
5. Digital World
6. True
7. Unreal
8. Over and Done
9. Danger Zone
10. Skyline
11. An Ordinary Abnormality
12. Exhale
Tak, tak, je to průhledné a ještě navíc plytké, až to hezké není. Osobně jsem ze scénáře, podle kterého AMARANTHE upletli nové album, vlastně docela otráven. Žádné velké vymýšlení, nějakou tu diskotéku plus metalové kytary, aby to jakože vypadalo, a zbytek zachrání hezká tvářička Elize. Je mi upřímně líto všech, kterým se tohle může nějak zásadně líbit.
10. listopadu 2014
Z HODNOCENÍ ČTENÁŘŮ
7metalheart
8,5 / 10
Tretie album metal stars Amaranthe takmer úplne splnilo moje očakávania. V podstate mal redaktor Sparku Robert Čapek a aj kapela samotná pravdu keď tvrdili, že Massive Addictive je návykové a chytlavé zároveň. Mám ho doma originál a som za to rád. Jedinú výhradu mám k dĺžke jednotlivých piesní. Z môjho pohladu mohlo byť album aspoň o 5 minút dlhšie, pretože je tam vela pekných motívov, s ktorými si kapela mohla ešte viac pohrať a rozvinúť ich do ešte lepšieho celku. Za najlepší song považujem An Ordinary Abnormality, takto úžasný refrén som ani nečakal. Ďalšími výstavnými refrénmi sa môžu pochváliť krásna Trinity, odviazaná Digital World, pôsobivá balada Over and Done, úžasná pieseň Skyline a predovšetkým dynamická techno metalová pecka Drop Dead Cynical. Takí Hammerfall by sa mohli od svojich krajanov učiť ako sa robí záživná a chytlavá muzika. Pri takto kvalitných skladbách je úplne jedno, či hrá kapela pop, techno alebo metal. Predošlým dvom albumom som dal hodnotenie 8,5/10 a teraz mi to znova vychádza na to isté číslo. Netrúfam si tvrdiť ktoré ich album je best, ale novinka mi príde kvalitatívne najvyrovnanejšia.
Bilanční a v rámci možností i moderní album zároveň. Typičtí BODY COUNT místy výrazně oživení působením hostů. Album sotva překvapí něčím neotřelým, ale dá se mu odolávat jen do prvního výkřiku "madafaká". Pak už je to zase všechno zpátky v 90's.
Faust a spol. tentokrát více přitlačili na pilu a natočili o poznání méně přátelskou desku. Více black metalu a méně zjemňujících prvků. I tak je materiál pěkně diversifikovaný, jen je méně přístupný a chybí mu ona zpěvnost, vzletnost a naléhavost.
Čistý death/doom. Špinavý, jeskynním marastem až po krk nasáklý. Ale také spíše jednoduchý, držící se jako klíště žánrových standardů bez nejmenší ochoty alespoň základně experimentovat. Co mu však nechybí, je tolik potřebná neotesanost a hrubozrnnost.
Nejvíce přístupná deska GAEREA. Portugalci sice stále preferují rychlá tempa, ale materiál zároveň různě zahlazují, kudrnatí a zjemňují. A vesele do něj integrují jeden post-metalový prvek za druhým. Black metal pro masy, nicméně velmi pěkně složený.
(Raw) blackmetalový projekt z pokojíčku se vším všudy. Tentokrát za materiálem stojí osoba pohlaví něžného. Slyším za tím trochu SATANIC WARMASTER, SARGEIST, ORDER OF NOSFERAT a nebo také WINTER LANTERN. Jednoduchá, leč dobře poslouchatelná deska.
Debutové album hardcore kapely, která je složena ze členů ve svém žánru vyhlášených švédských skupin OUTLAST a VICTIMS. Dvacet minut nekompromisního nátěru brousícího až do oblasti crustu.
Koncepčný album, zaujímaví hostia (Ian Anderson z JETHRO TULL, Joey Tempest z... EUROPE?!), návrat growlingu(!), orchester, hammondy, moogy a mellotron, obal od Travisa Smitha a veľa paragrafov. Čo sa môže pokaziť? Podľa prvých posluchov sa zdá, že nič!